I při traumatu může nastat pozitivní rozvoj, velkou roli hraje naše okolí

Josefiaková říká, že běžný rozchod nespadá pod definici traumatu.

Výzkum před dvěma lety ukázal, že zhruba polovina slovenské populace má zkušenost s nějakým druhem traumatu z dětství, která se může odrážet na pozdějším životě a zdraví.

Podle psycholožky BIBIÁNY JOZEFIAKOVÉ, která se ve své práci soustřeďuje na problematiku traumatu a tvz. posttraumatického rozvoje, se však na Slovensku nepracuje dostatečně na tom, aby lidé zmírnili dopady svých traumatických zážitků.

„Téma duševního zdraví je u nás celkově poddimenzované. Trauma jako taková se přitom dá i léčit a dá se s ní efektivně pracovat,“ říká.

Traumatický zážitek, o kterém bychom s jistotou mohli říci, že se z něho nikdo nemůže dostat, prý ani neexistuje. Navíc je zde dobrá zpráva – negativní zkušenost může vyústit v něčeho pozitivního. Posttraumatického rozvoje.

Posttraumatickým rozvojem se vědecká obec začala více zabývat zhruba od 90. let minulého století. O co přesně jde?

O posttraumatickém rozvoji se mluvilo i dříve pod různými jinými názvy, ale až ke konci 90. let se jasně vědecky zadefinovalo, co pod ním chápeme. Definuje se jako pozitivní důsledek traumatické události. Člověk, který zažil trauma, zaznamená zlepšení v některých oblastech svého života v důsledku vyrovnávání se s ní.

Nesouvisí to tedy přímo a výlučně s danou událostí, ale spíše s tím, jak ji člověk zpracovává. Posttraumatický rozvoj lze pozorovat například v oblastech, jako jsou vztahy s druhými lidmi, ve spirituální změně, nacházení nových možností v životě, celkové osobní síle či ve smyslu života.

Člověk například přehodnotí své životní priority, jako by se „odrazí“ od traumatického zážitku a uvědomí si, že se jeho život v některých oblastech zlepšil, což zřejmě intuitivně po traumatu neočekává.

Na kom se posttraumatický rozvoj začal pozorovat mezi prvními?

Byli to onkologičtí pacienti a pacientky. Já sama jsem v rámci bakalářské a diplomové práce pracovala s onkologickými pacientkami.

A i ony popisovaly, že si v důsledku nemoci uvědomili, že jejich život má cenu a začali si ho více vážit, rozšířili si obzory, upravili si priority a začali se věnovat aktivitám, o kterých dříve jen snili, že je možná jednou zkusí. U jiných to zase posílilo spirituální složku osobnosti, například víru v boha.

Jak se přišlo na to, že existuje něco takového jako přerámcování pohledu na trauma?

Nenazvala bych to přerámcováním pohledu na trauma jako takové, neboť ta je objektivně negativní.

Není to tak, že hledáme pozitiva v tom, co se stalo, ačkoli postupem času může přijít přerámcování pohledu ve smyslu „pokusím se k tomu, co se mi stalo, nějak postavit a být odolnější“. Přišlo se na to jednoduše tak, že to lidé začali opisovat a spojovat právě s traumatickým zážitkem.

K takovým změnám přitom může dojít v životě běžně, lidé mění názory a priority, ale v tomto případě šlo opravdu o spojení s vážnou traumatickou událostí. Někteří odborníci to přirovnávají k zemětřesení.